Literatura pro děti, literatura pro děti a mládež (LPDM) neboli dětská literatura je část literatury určená dětskému a mladému čtenáři, která svoji úpravou a obsahem knih přispívá k mentální, etické a estetické výchově čtenáře a je jim uzpůsobena.
Rozlišují se intencionální literatura pro děti, která je psána pro dětského čtenáře záměrně, a neintencionální literatura pro děti, která byla psaná původně pro dospělé, ale dnes ji čtou děti (např. J. Verne, bratři Grimmové, H. Ch. Andersen, J. Swift, D. Defoe, W. Scott, K. May, v české literatuře - B. Němcová, K. J. Erben). Může probíhat i opačný proces - např. dětem původně určené Jiráskovy Staré pověsti české byly značně oblíbené i mezi dospělými.
Vliv literatury na dítě je nenahraditelný. U dítěte se poslechem čtených příběhů a později jejich vlastní četbou probouzí obrazotvornost, cit pro jazyk, dochází k rozšiřování slovní zásoby. Jde o prostředek, jak dítě nenásilně vzdělávat a nutit ho k přemýšlení. Dítě si zároveň vštěpuje estetické a především mravní zásady a hodnoty.
Rozdělení podle věku
3-6 let (předškolní věk) - leporela, omalovánky, říkadla, hádanky, příběhy (nejlépe se zvířaty).
6-11 let (mladší školní věk) - pohádky, povídky ze života dětí, příběhy z přírody, dobrodružné texty, rytmické verše.
11-15 let (školní věk) - dobrodružná literatura (western, indiánky), encyklopedie, dívčí romány.
Historie literatury pro děti v Českých zemích
Až do romantismu děti četly vybraná díla z literatury pro dospělé, případně čerpaly z lidové slovesnosti. Preromantický a romantický zájem o lidovou slovesnost byl podnětem ke vzniku literatury pro děti. První pohádkové sbírky byly psány pro dospělé, měly zachytit a sdělit hodnoty lidové slovesnosti. Literatura pro děti se v českém prostředí objevuje poprvé ve 14. století, kdyTomáš Štítný ze Štítného sepsal Řeči besední, určené primárně dětem. Do 18. století se dětská literatura omezovala na osamělé počiny jednotlivých nepočetných tvůrců a měla spíše nauční charakter, k tomuto typu patří Orbis pictus Jana Ámose Komenského.. To se změnilo zavedením povinné školní docházky, která si vyžádala vznik učebnic, encyklopedií pro děti a vydávání mravoučných příběhů a tzv. adaptací - pro děti zjednodušených textů, překládaných převážně z němčiny, ale i jiných jazyků (jednou z nich je dětský Robinson Crusoe).
Jan Amos Komenský vytvořil první obrazovou publikaci pro děti - Orbis pictus (Svět v obrazech). Jde o několikajazyčný (česko-německo-latinský) obrazový slovník. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že se snaží oslovit děti formou, která odpovídá jejich možnostem, což bylo v tehdejší době velmi neobvyklé.
Za zakladatele literatury pro děti v dnešním slova smyslu bývají považováni Karel Alois Vinařický a František Doucha.
Cenzura literatury pro děti a mládež
Vzhledem k výchovné funkci tohoto druhy literatury bývají díla pro děti a mládež často předmětem cenzury. V období komunistické diktatury tak mohly být vyškrtnuty motivy, které byly považované za nevhodné (například smrt u Broučků Jana Karafiáta) . Po roce 1989 pak z některých vydání starších děl mizí přímé odkazy na komunistické reálie či na skutečnosti, které odporují myšlenkám politické korektnosti či současným názorům na vývoj dítěte. Nejznámějšími případy jsou úpravy v knížkách Bohumila Říhy Honzíkova cesta či Malém Bobši Josefa Věromíra Plevy.